Koupelna
Našla jsem po 35 letech to, co tolik chybělo mi.
Ale pojďme na začátek mého hledání. Psal se rok 1976. Z horských lesů se v ozvěně rozléhal bolestný výkřik, ten, který navždy ukončil dva lidské životy, tři dětské poznamenal… Rodiče již nebyli, děti zůstaly. A žijte dál… Bez máminy náruče, tátova klínu, bez objetí a bezpečí. Museli jsme žít dál, nemohli jsme se přece jen tak života zbavit. Do pěstounské péče jsem byla ve 2,5 letech svěřena dědečkovi a nevlastní babičce. Starší bratři museli do dětského domova. Tím bylo mezi námi přetrháno sourozenecké pouto. I přes víkendové pobyty u prarodičů nebylo zachováno. Můj milující dědeček odešel brzy, po 3,5 letech našeho soužití, moc si ho nepamatuji, jen, že byl moc hodný. Dovychovala mě nevlastní babička. Bydleli jsme společně s její rodinou. Z dětství si moc nepamatuji. Nebylo šťastné, nad láskou v něm stále zpětně přemýšlím, nenacházím odpověď. Trápila jsem se a čekala na maminku. Tragédii jsem si nepamatovala, nevěděla jsem, kde je. Je na dovolené, vrátí se, tvrdili mi příbuzní, se kterými jsem žila. Lež jsem neznala, proto jsem věřila, že se vrátí. Čekala jsem a čekala, ale nedočkala jsem se. Touto lží mi "zavařili" na hodně dlouho. Nevěřila jsem času, znamenal pro mě hned, že se nedočkám v ničeho dobrého. Dlouhé nekonečné čekání přerostlo v další lež. Rodiče po návratu z dovolené měli autonehodu, nepřežili, již se nevrátí, zalhali mi opět příbuzní. Již druhý šíp vystřelen zasáhl mojí křehkou bezbrannou dětskou duši. Tím šokem-výstřelem byl odstartován můj zlý život. S poraněnou duší, nejistotou a zklamáním jsem byla ztracená. Nevěděla jsem kudy kam. Bílé bylo černé, negativní myšlenky si mě osvojily. Těšila jsem se na večery, noci byly blízko a já alespoň na chvíli mohla se ve spánku osvobodit od všeho zlého. Bylo na chvíli po nešťastných dnech. Zamyslím-li se nad dětstvím, asi jsem ho raději "prospala". Spánek byl pro mě nadějí poznat trochu toho dobrého, sny i hezké přicházely a tím se pomalu, ale jistě otevírala moje (sice zpočátku krkolomná) cesta za lepším životem.
V 18. letech mě zasáhl třetí šíp. Dozvěděla jsem se krutou pravdu o tragédii, kterou táta způsobil. Nechtěla jsem s tímto vědomím žít. Hledala jsem tisíc důvodů, proč to udělal, nikdo mi na otázku "proč" nedokázal odpovědět. Začala jsem obviňovat sama sebe, pomyslela jsem i na sebevraždy, ale díky strachu zůstaly jen v myšlenkách.
Utekla jsem do zahraničí poznat "lepší" život. Tvrdě jsem narazila. Vrátila jsem se asi po dvou letech těhotná, otcem dítěte odmítnutá. Na rady interrupce jsem nedala, nechtěla jsem zabít své dítě. Zásah čtvrtého šípu jsem s bolestí "ustála".
Před narozením mého syna mě zasáhl pátý šíp, narazila jsem na podvodníky, koupila jsem garsonku, o kterou jsem po pár dnech nastěhování přišla. I o peníze tvrdě vydělané. Část peněz mi byla splátkami vrácena, ale důvěru v lidi mi nikdo nevrátil. Žila jsem se synem v azylovém domě pro matky s dětmi. Po 10 měsících nám obec přidělila garsonku, holobyt. Ale měli jsme alespoň něco "svého". Dalo se v ní po úpravách žít. Čím víc syn rostl, tím hůře, chyběl prostor. Po čtyřech letech se mi konečně podařilo jí vyměnit bez doplatku za větší jednopokojový byt. Bylo to pro nás vysvobození z 13m2. Byli jsme již tři, žil s námi partner, později otec mé vytoužené dcery.
Šestý šíp nenechal na sebe dlouho čekat. Zasáhl mě šokem, že má krásná holčička je mentálně handicapovaná.
Další rána v mém životě, jako by již toho nebylo dost!
Rozešla jsem se s jejím otcem, zůstala jsem s dětmi sama. Nevěřila jsem ničemu dobrému. Vzdávat jsem se chtěla, ale děti mě drželi nad vodou. Potřebovali mě a díky ním jsem našla odvahu a sílu jít dál, hledat tu konečně správnou cestu, tu, která mi ukáže smysl mého života. Až na děti mi skoro nic nevycházelo, byla jsem zoufalá.
Vyzkoušela jsem tolik cest, bez směru a cíle, s blouděním a nejistotou. S bosýma nohama jsem ušla spoustu cest plných kamení a bodláčí. S raněním a vyčerpáním jsem to vzdala, neměla jsem již sílu a výdrž po opakovaných neúspěšných cestách jít dál. Našla si mě deprese. Ve své temnotě si mě uzamčela a dovolila mi pouze v jejím šeru přežívat. A já si nakonec myslela, že to tak má být, že je mi to souzené, mě, špatnému člověku nemůže být přece dáno nic dobré… Raněný člověk raněně uvažující, napadá mě zpětně toto vysvětlení. O Bohu jsem věděla, jsem pokřtěná, ale nikdo mě k víře nevedl. Bůh mě nezajímal, odmítala jsem ho a také obviňovala, že nezabránil tragédii, která se stala. Později mi bylo vysvětleno, že tomu bylo jinak, nechtěl to, ale lidé se rozhodují kolikrát sami, bez boží vůle. Musela jsem něco změnit, chtě nechtě se můj stav odrážel na mích dětech, nikdy bych jím nechtěla ublížit, jsou pro mě vším. Tak co tedy? Chyběla mi moc a moc máma, napadlo mě s ní mluvit, když mi bylo nejhůř, prosila jsem jí doma v duchu o pomoc. Malé drobné dobro jsem po té začala poznávat, ale jen na chvíli. Často jsem chodila k jejímu hrobu, napadlo mě poprosit jí o pomoc tam, v duchu. Opět se mi začalo trochu dařit, na chvíli. Později jsem nad hrobem prosila o pomoc šeptem, i s poděkováním co se již povedlo. A zabralo to! Mé prosby byli vyslyšeny. Mluvila jsi s Bohem, tvrdí kamarádka, kdo ví… Začalo se blýskat na lepší časy. Kdybych to sama nezažila, nikdy bych asi neuvěřila.
Po 10-ti letech se mi hned na první "zkušební" inzerát podařil vyměnit byt bez doplatku, z jednopokojového bytu jsme se přestěhovali do dvoupokojového, tolik potřebný dětský pokoj pro syna v pubertě byl skutečností. Z koupelny v havarijním stavu bez teplé vody se díky Bohu a věřícím lidem stala nová funkční koupelna.
Tento neuvěřitelný skutek mě přesvědčil o tom, že na té víře "něco" bude, že jí zkusím, nemám co ztratit, naopak…
Začalo se mi dařit. Podařilo se mi utéct depresi ze zajetí, z šera rázem bylo světlo. Mé oči procitly, spatřily najednou tolik krásného a dobrého. Věřící lidé mi nejednou začali přicházet do cesty, s pomocí a radostí mě s vírou seznamovali. Jejich svět víry mi připadal jako z jiné planety, ani trochu se nepodobal tomu mému, nevěřícímu, plného zla a trápení. Myslela jsem, že jsou "blázni" věří v něco, co není vidět, ale později jsem pochopila. Netušila jsem, že ještě existuje nějaký jiný svět, než ten náš, nevěřící. Lákalo mě poznat svět víry, plný lásky a radosti, všeho toho, co tak dlouho hledala jsem, co tak velmi chybělo mi. Bůh již dávno mi chtěl pomoci, ale já nechtěla, nevěřila jsem mu a nenechala jsem ho vejít do srdce mého, beze mě to nešlo. Už vím, že nejsem sama, nechtěná a ztracená. Našla jsem velkou láskyplnou rodinu. Našla jsem smysl mého života, mohu volně dýchat a konečně žít. Pokřtíme dcerku a s radostí budeme přijímat boží lásku. Díky bohu, sestře v Kristu, otci a všem mým věřícím blízkým jsem dnes tam, kde jsem. Mohla jsem se s Vámi podělit o tento neveselý příběh, o moje svědectví, které nakonec krásně dopadlo.
Kéž by pomohlo alespoň někomu z vás ukázat tu správnou cestu, kéž by všichni utrápení lidé to zkusili a vytrvali jako já, soucítím s nimi, lepší život přejí jím, vám všem hledajícím, nevěřícím. Zkuste to a uvidíte! Jde to, vždyť i já jsem toho důkazem.
Věřte mi, stojí to za to! Marie.
Zpět na příběhy